Občas se mi stane, že se dostanu do situace, kdy nevím, co se děje. Něco přeslechnu, nedávám pozor nebo je to pro mne nové a zkrátka mi nezbývá nic jiného, než “jít s davem” (tedy pokud nějaký je – to je ještě ta lepší varianta) a nějak si se situací poradit, pomocí základních instinktů. Myslím, že do takové situace se dostala většina z nás a ten krátkodobý stav naprosté odzbrojenosti a bezmoci je děsivý, ačkoliv většinou nebývá tak dramatický.
Z pohledu zdravotníka si myslím, že tyto situace jsou ve zdravotnickém prostředí poměrně časté, a teď mám na mysli ze strany pacientů, kteří za svou neznalost nemohou a je to naprosto přirozené a pochopitelné. Na rozdíl od zdravotníků oni (mnohdy i běžné a pro nás absurdní) výkony, přístroje a postupy neznají, i přestože se stávají jejich součástí a uživateli. Stejně tak, jako já si nedokáži představit vypočítat složité, matematické rovnice a můj zoufalý výraz by toho byl okamžitým důkazem, se stejným překvapením by mohl tento pacient – profesor matematiky, hledět na přístroj EKG, se kterým budu suverénně mířit přímo k jeho lůžku.
“Vždyť to nic není. Nebolí to. Netrvá to dlouho (v tom nejlepším případě). Je to jen preventivně.” – říkám si.
“Co to je? Co se teď bude dít? Bude to bolet? Proč mi to dělají? Umírám?” – panikaří matematik.
Ne vždy mají pacienti odvahu se zeptat, co se s nimi bude dít. Vlastě ji podle mě mají docela málo. A ne vždy je zdravotníci informují o tom, co je čeká. Nemám na mysli hluboké rozhovory o jejich dlouhodobém plánu. Myslím krátké, jednoduché předání informací o tom, co se s ním v následujících chvílích bude dít (v ideálním případě i proč). Nejen, že je to přínosné pro pacienta, ale také pro samotného zdravotníka. Zvýší tím pravděpodobnost lepší spolupráce, klidnějšího stavu pacienta a celkově příznivějšího výsledku.
Při ošetřování pacientů se snažím nezapomínat na to, že všechno, i ta nejbanálnější věc, pro ně může být nová nebo děsivá. A každý přece chceme vědět, co se s námi bude dít. Samozřejmě, zapomínám. Nad něčím se zamyslím nebo si nevzpomenu, a rovnou se vrhnu do činností. Třeba automaticky začnu měřit pacientovi teplotu moderním teploměrem, připomínající svou konstrukcí spíše zbraň, bez předchozího varování. Občas, když se leknou a vytřeští oči, se posléze cítí trochu trapně, když zjistí, že se jim „pouze měří teplota“. Ale trapně se cítím spíše já.
A tak na to nechci zapomínat. Ani tyto drobnosti zlehčovat. Chci nějaké drobné intro zapojit do všech svých činností. V rámci drobného seberozvoje na tom pracuji. Čím více jsem nad tímto tématem přemýšlela, tím více jsem se na tom i v běžném životě zaměřovala. Je to tak všude, nejen ve zdravotnictví.
Protože prostě „být v obraze“ znamená zůstat střízlivý vůči své autonomii. A tak si na závěr dovolím citovat jednoho Vietnamského mnicha, Nhata Nahn, který řekl: „Není nic cennějšího než být v přítomném okamžiku. Plně živý. Plně vědomý.“
Autor článku: Mgr. Dorota Brzezinová
