Je naprosto nevývratné, že nikdo z nás by nepřežil, kdyby nám někdo druhý nepomohl. Začíná to při samotném narození a na pomoci druhých jsme závislí až do smrti. I chvíli po ní. V průběhu života neustále žijeme v symbióze s dalšími, se kterými si navzájem pomáháme a z mého pohledu není nic krásnějšího. Samozřejmě, nezávislost a samostatnost je skvělá záležitost, ale není stoprocentně až tak reálná.
Chci se s vámi podělit o velice inspirativní výňatek z článku, který na začátku pandemie vydal časopis Forbes.
Studentka se před lety zeptala antropoložky Margaret Mead, co považuje za první známku civilizace v kultuře. Ačkoliv očekávala, že paní doktorka Mead bude zmiňovat první hliněné nádoby, lovecké nástroje a brusné kameny, přišla velmi překvapující odpověď. Paní Mead jako první důkaz civilizace považuje 15 000 let starou zlomeninu stehenní kosti v archeologickém nalezišti. Stehenní kost (latinsky femur) je nejdelší kost v těle, která spojuje kyčli a koleno. Zahojení takto komplikované zlomeniny vyžaduje bez výhod moderní medicíny zhruba šest týdnů odpočinku. Tato nalezená kost byla zlomená a zahojená. Paní doktorka studentům vysvětlila, že pokud si ve zvířecí říši zlomíte nohu, zemřete. Nemůžete utéct před nebezpečím, nemůžete pít, ani shánět potravu. Takto zraněný/zraněná se stáváte „masem pro své predátory“. Žádný tvor nepřežije zlomenou nohu tak dlouho, aby se kost zahojila. Je snědený jako první (nebo zemře).
Zlomená stehenní kost, která se zahojila, je tedy důkazem toho, že druhá osoba obětovala svůj čas, aby zůstala s padlým, obvazovala mu ránu, odnesla jej do bezpečí a pečovala o něj během zotavování. Zahojená stehenní kost dokazuje, že někdo druhý pomohl raněnému, místo aby ho opustil. Pomoc druhému v době potíží je podle paní doktorky začátek civilizace.
„Jsme těmi nejlepšími, když sloužíme druhým. Buďte civilizovaní.“ řekla.
Samozřejmě, tohle tvrzení bylo později hlouběji rozebíráno odborníky se snahou o podrobné vysvětlení, ale smysl její myšlenky nelze vyvrátit, ani zpochybnit.
Pomoc druhým může mít hluboké dopady i na životy pomáhajících. Pomáhá budovat pevnější vztahy, zvyšuje naši smysluplnost a dokonce i studie dokazují návraty euforického pocitu, když si jednotlivci vybavili situaci, kdy pomohli druhým. Je také dokázáno, že když jedinec něco udělá z laskavosti, v mozku se uvolňují „dobré“ neurotransmitery (například vazopresin a oxytocin), což vede ke zvýšení šťastného vnitřního pocitu a zvyšuje také pravděpodobnost, že jedinec bude tuto situaci chtít zopakovat. Navíc, když pomáháme někomu jinému z laskavosti nebo štědrosti, často to vede k tomu, že nám druhý laskavost oplácí, což pomáhá tvořit cyklus pozitivní energie, který je ve společnosti velmi potřebný a prospěšný!
Okolnosti, které v dnešní společnosti ovlivnily mnohé, nejsou jednoduché. Ale nedovolme, aby z nás udělaly sobecké jedince, ve kterých se vytrácí sounáležitost a empatie. Motivací odměny by měl být už jen ten samotný pocit, který se poté dostaví. Vše ostatní už je jen bonus navíc. Pomáhejme si. Nezištně. Upřímně. S radostí. Buďme civilizovaní.
